O bublinách víry a nenávisti

Zhasínajícím hledištěm přichází Opovědník s biblí v ruce. Klidným a důstojným vystupováním připomíná semilského kantora, který tuto personu před dvěma sty lety hrával. Snad taky proto na jeho „Pochválen Pán Ježíš Kristus“ se bez zaváhání ozve hlediště: „Až na věky...“ (Nebyla to výjimka; mimo premiéry se to stalo zatím na všech představeních.) A já jsem v té chvíli hrstce lidí, kteří stydlivě zeslabili závěr pozdravu do pianissima, hluboce záviděl. Ne jejich víru, ale kolektivní soudržnost a společný cit.

Je zarážející, že ve společnosti, která si vytkla nejvyšší a nejhumánnější cíle, se v takové míře vyskytuje pokrytectví, kariérismus, primitivní materialismus a individualismus. A že citlivější člověk je příliš často vystaven stresovým situacím docela sám, jak dokládá například počet dobrovolných odchodů ze života a frekvence linek důvěry.

To jsou dva odstavce z šestistránkové úvahy, ve které jsem před padesáti lety (ještě před Pražským jarem) mj. popsal začátek pašijové „Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista“ v mosteckém divadle. (Následuje dovětek, který těm mladším už bude připomínat jen veselou historku z natáčení: Redakce ústeckého měsíčníku Dialog článek přijala, uvědomělý zaměstnanec tiskárny ale na poslední chvíli odmítl text jako „ideově pomýlený“ vysázet, svolal stranickou buňku KSČ a prosadil, aby byl nahrazen jiným.)

Vzpomínka se mi vybavila cestou domů z předdušičkové mše v arnultovickém kostelíku poslední říjnovou neděli. Náhodou právě v den blackoutu, mimořádně tedy jen za hřejivého mihotání svíček, jako před staletími. Komorní sbor pod vedením bratra Petra působivě přednesl Malátovu Modlitbu, Mozarta, Faurého i závěrečné Youngovo Alleluia. Bez proudu zůstaly varhany němé, ale obdivuhodně je nahradil violloncelista bratr Jan. Oltářní věnec nesl jména našich mrtvých, sestra Maruška v kázání připomněla, že nikdy není pozdě na vyrovnání se smrtí a na vzájemné odpuštění.

Bohužel nejsem věřící. Ale aspoň občas zajdu mezi lidi, kteří se vítají i loučí upřímným stiskem ruky, usmívají se na sebe a v jejichž společenství dobro je dobrem a zlo zlem. Přeju i vám podobné zážitky – a nemusíme je prožít jen v kostele.

*

Je tu i opačný extrém, v posledních dnech například zbabělý útok anonymních „vlastenců“ na teplické prvňáky, ještě zbabělejší fotbaloví rváči z pražské tramvaje (sedm na jednoho), a sérii korunuje poslanecký asistent, který ani nedokáže stát za svými výroky. Obvykle pak vybublá nepochopitelná nenávist na sociálních sítích, taky zbabělá, protože často anonymní. Klikají tam jako zběsilí a přeposílají si pochybné články a vzkazy jen proto, že potvrzují jejich „pravdu“. Cítí se silnější, protože nejsou sami.

Je třeba zmínit se taky o třetí, asi největší skupině těch, kteří mlčí, protože „jich se to přece (zatím?) netýká“. V pražské tramvaji to byli prakticky všichni. Nikdo nepřivolal pomoc, a dokonce odmítli žádost napadeného o poskytnutí svědectví. Jistě, je k tomu třeba trochu občanské odvahy a nepohodlí, ale známe přece příklady, ve kterých šlo o život, a přece: některé věci člověk udělat musí, jiné naopak slušný člověk neudělá.

*

Přemýšlím nad záhadou, proč v následujícím mýtu není žádná zmínka o třetím vlkovi, zalezlém kdesi ve svém pelechu. Mezi indiány se snad lhostejní nevyskytovali? (Cituji podle Řečí pod věží Jana Šolce:) V dávné báji vypráví starý indián svému vnukovi o bitvě, která probíhá v každém z nás. „Synku, je to bitva jako mezi dvěma vlky. Jeden je nedobrý. Je to vlk vztek, závist, žárlivost, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost a namyšlenost. Ten druhý vlk je dobrý. Je to vlk radost, pokoj, láska, naděje, skromnost, laskavost, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.“

Vnuk o tom přemýšlí a po chvíli se zeptá po klukovsku: „A který vlk vyhraje?“ – „Ten, kterého budeš krmit,“ zněla odpověď. Velký příběh, i když tak krátký, by neměl v naší mysli zapadnout. Je nad sedm přednášek o morálce a etice.

Howgh.