Miloš Tita: Ne každý má odvahu kandidovat za KSČM

Dalším z kandidátů na židli v Senátu je Miloš Tita. S odborníkem na dopravu jsme se hodně bavili o strastech cestování, ale samozřejmě došlo i na dotaz, jak se člověk stane kandidátem za komunistickou stranu. Byť je nestraník.

Schválně jsem si přečetl rozhovor, který jsme spolu dělali před 12 lety. Mimo jiné jste nabízel, že v případě zvolení byste mohl nabídnout řešení v oblasti dopravy, například dokončení obchvatu České Lípy a Mimoně. Kde vidíte příčiny toho, že tyto obchvaty stále nejsou, přestože jsou slibovány každé volby?

U České Lípy je to problém státu, potažmo Ministerstva dopravy. Výstavba obchvatu byla zastavena a zakonzervována v době, kdy ministerstvu vládly Věci veřejné, tuším váš jmenovec. Po změně vládní garnitury pravděpodobně došlo k přehodnocení priorit (silnice Bílý kostel – Hrádek nad Nisou, Liberec – Jablonec atd.) Mě osobně to velmi mrzí, protože jsem byl nápomocen tehdejšímu starostovi České Lípy při přesvědčování českolipského zastupitelstva, aby s projektem souhlasilo.

Obchvat Mimoně je po převodu komunikací nižších tříd na kraje záležitostí krajskou. A obávám se, že Liberecký kraj na takto náročnou investici nebude mít prostředky. Mimoň i Ralsko v předchozím volebním období udělaly kus práce, nechaly zpracovat a odsouhlasit změnu územního plánu jako první krok. Tím je zajištěn koridor obchvatu. Liberecký kraj rovněž projevil iniciativu a pokusil se převést komunikaci 2/268 na stát jako komunikaci I. třídy. Bohužel se nepovedlo. V souvislosti s tím bych jako senátor zvažoval návrh zákona o investiční pomoci bývalým vojenským újezdům. Pak by byla šance.

Já mám teď osobní pifku na železniční dopravu. Vysvětlete mi jako odborník, jak někdo mohl pustit společnost Arriva na české koleje?

On to není někdo, spíš je to něco. A to zákon o veřejných zakázkách. Je naprosto špatný, staví cenu v podstatě jako jediné rozhodovací kritérium. Tento zákon by se měl urychleně novelizovat. Nebo spíš zcela zrušit a nahradit. Třeba Německo si svou Deutsche Bahn chrání, jak jen může. Ostatně v rámci veřejné dopravy je třeba hodně změn, již několik let se prokazuje, že naprostá roztříštěnost je nevhodná. Vidíme to i na snaze jednotlivých krajů o vytvoření svých vlastních dopravců. Ani rozdělený způsob objednávání přepravních výkonů na železnici mezi stát a kraje plynulosti nepřidává.

Vůbec si při jednání s dopravci nepřipadám jako zákazník, ale spíše jako obtížný hmyz, který má mlčet, protože jsem se svým skromným příspěvkem až daleko za dotacemi. Jaký je vůbec postoj KSČM k hospodářské "soutěži" dopravců?

Něco už jsem řekl v předchozí odpovědi. Ostatně mnohé napovídá i „nesmiřitelný boj“ mezi Libereckým krajem a ÚHOSem. Byl jsem před 8 lety v původní výběrové komisi při zakázce na autobusovou dopravu na 10 let. Byli jsme velmi opatrní, a stejně to nedopadlo. My v autobusové dopravě podporujeme myšlenku krajského dopravce, právě z důvodů špatných zkušeností s uplatňováním uvedeného zákona. V oblasti železniční dopravy pak sjednocení objednatele. Pokud by to byly kraje, u rychlíkových spojů s mezikrajským řešením návaznosti. A samozřejmě k linkám lukrativním přiřadit i linky regionální.

A co teda byste mi jako občanovi radil? Já jsem z jakéhokoliv cestování vlakem úplně vytočený a vždy bombarduji všechny, od ČD po ministerstvo. A lidi už mi tak nějak sami hlásí, že stojí dvě hodiny tam a tam. A to nemluvím o silnicích. Abych jezdil do práce 22 km hodinu, to je dost přepych. Můžeme od vaší strany čekat, že se problému nějak volebně chytne?

Ano, chceme tento problém řešit, máme na to i odborníky se specializací na železnici. A víme, že „roztrhat dráhy“ na spoustu objektů nebyl šťastný nápad. Největší přínos byl ve zvýšení počtu ředitelů, podředitelů, sekčních šéfů atd. Zato výpravčí nejsou. A funkčnost drah poslední desetiletí klesá. I já mám spoustu stížností. Ale zase se obloukem vracíme k zákonu o veřejných zakázkách. Když to vezmu ad absurdum, může se do soutěže na provozování železniční dopravy u nás přihlásit i jihočeský pekař, pokud se prokáže živnostenským listem. A běda tomu, kdo by ho chtěl vyřadit. Hned hrozí ÚHOS postihem za diskriminaci.

V komunální politice se pohybujete 26 let, z toho dvacet let na krajské úrovni a nás čtou čím dál mladší čtenáři. Můžete stručně představit svou politickou kariéru?

Moje kariera vlastně začala v okamžiku, kdy se rozhodlo o zrušení vojenského prostoru Hradiště (dnes Ralsko). Jako obyvatele mě samozřejmě zajímalo, co bude s územím dále. A tak jsem se začal podílet na spolurozhodování, kam s Ralskem dál. Zvítězila myšlenka velké obce, především z ekonomických důvodů. Jednotlivá sídliště by svou existenci finančně neutáhla. A když obec vznikla, byl jsem ve volbách zvolen jako radní. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, že je to vstup do politiky. Pak jsem prošel funkcemi předsedů výborů až nakonec dvě volební období jako starosta.

V roce 1999 jsem jako bezpartijní dostal nabídku od KSČM kandidovat do vznikajícího kraje. A protože mě zaujalo být u něčeho nového, vznikajícího, na nabídku jsem kývl. Přiznám se, že jsem se těšil na vytváření a řešení problematiky nového územního celku. Možná díky zkušenostem z obce. V rámci krajského zastupitelstva jsem byl dvakrát předsedou klubu zastupitelů, jedenkrát předsedou dopravního výboru a jedenkrát předsedou Výboru kontrolního.

Zaujalo mě, že v době našeho tehdejšího rozhovoru jste kandidoval za KSČM, přestože jste nebyl členem strany. Co se od té doby změnilo?

Vlastně nic, stále jsem bezpartijní. Je to dáno skutečností, že jako příslušníkovi bezpečnostních sborů služební zákon zakazuje být členem politické strany. Ale jak často dodávám, neomezuje mě na mém volebním právu, ani aktivním ani pasivním.

Omlouvám se, že se stále vracím ke starému rozhovoru, ale on je zajímavý zdroj. Tenkrát jsem po vás chtěl vyjmenovat pět největších problémů volebního obvodu. Dva zřejmě padly - nezaměstnanost a postupná ztráta výrobních kapacit. Souhlasíte se mnou?

Před půl rokem bych s vámi souhlasil, teď je to tak napůl. Bohužel přišla problematika koronavirové krize. Náš region je dost závislý na autoprůmyslu a ten je krizí jistě postižen. Obávám se, že problémy se objeví až s odstupem času.

Ale tři zůstaly - hospodářsky slabé oblasti (Mimoňsko), sociální problematika (romská populace) a nízká úroveň vzdělanosti. Jak byste v současnosti pětku doplnil?

Jedním z nově vzniklých problémů je určitě problematika personální nedotatečnosti ve zdravotnictví. A to jak lékařů, tak i středního zdravotnického personálu. A nejen v nemocnicích, ale i u specialistů, zubařů. Je to podle mě problém systémový, jen těžko ho bude řešit kraj nebo další samosprávy. Zde musí dojít k úpravě zákonů. Ale to vnímám jako laik v této oblasti.

Jako problém další vidím sociální služby. Stát přehodil na kraje veškerou zodpovědnost (bez snížení počtu úředníků), ty se s problémem perou. Nepřehledné situace využily některé víceméně zbytečné neziskovky a začaly odčerpávat finance, které chybí skutečně potřebným. Je třeba udělat revizi poskytovaných prostředků a pravděpodobně i zredukovat počet poskytovatelů.

A jednu přidám. Inkluze ve školství. Velké školy to snad ustojí, ale pro malé obecní malotřídky je to tragédie. Snižuje se tím celková vzdělanost. Mám pocit, že je to snad záměr.

Já vám nevím. Vyzkoušel jsem si práci v největší škole kraje, pak na gymnáziu, nyní učím v malotřídce, a ze spíše odpůrce inkluze se ze mě stal její obhájce. Myslím, že doslova segregace některých dětí je jednou z příčin toho, jak je společnost polarizovaná. Hodně se rozevřely nůžky mezi různě nadanými dětmi. Ale i váš kolega kandidát, Libor Šmejda, tvrdil, že nemůžeme mít finské školství za české peníze. Zkuste to rozebrat ještě z vašeho pohledu, Mě tato problematika samozřejmě velmi zajímá.

Já nejsem přímo odborník na školství. Ale uvedu příklad z praxe. Máte malotřídku, třeba 13 dětí, z toho 7 první třída, 6 druhá třída. Z těch 13 dětí je 5 dětmi cizinců (a rodiče nemají moc zájem, aby se naučily česky), 3 jsou původem z menšiny, bez většího zájmu o školu. A další 2 psychicky handicapované, potřebující asistenta. Učitelky se snaží, co mohou, aby všechny děti pro školu zaujaly. A to mnoha prostředky. Výsledkem nicméně je, že při přechodu na 2. stupeň (do jiné, větší školy v jiném městě) si tamější učitelský sbor stěžuje, že děti přišly nepřipravené, nemají probrané patřičné penzum látky a nepříliš ovládají to , co by měly umět. Následkem je pomluva malotřídky, že to špatně vede a snaha rodičů poslat děti již od první třídy do jiné školy.

Vaším tématem vždy byl bývalý vojenský újezd Ralsko. Máte jako odborník představu, jak by se mohl dále rozvíjet?

Kdysi jsem měl představu, že se stoupající ekonomickou úrovní jednotlivých částí by mohlo dojít k rozdělení na více celků. Zatím na to však doba nedozrála. Vlastník neví, co s letištěm, doba velkých investorů již pominula. A přitom na budoucnosti letiště jsou závislá ta největší sídliště. Zastupitelstvo Ralska se snaží posunout někam dál, ale jsou to dílčí kroky. Část Ralska samozřejmě bude využívána především turisticky. Vždyť víc jak třetina území je v CHKO. Další nemalá část území je oborou Vojenských lesů. To se týká Hradčan, které se pomalu etablují jako rekreační středisko, ale třeba i Náhlova. Část Ploužnice se rozvijí jako oblast klidového rodinného bydlení. Zbytek Ploužnice, Kuřívody a i Boreček mají potenciál pro rozvoj nenáročné ekologické výroby. V Kuřívodech je tzv. průmyslový areál, jen částečně využitý. Má určitě potenciál, jenže překážkou je dopravní spojení, daleko od dálnice a bez železnice. Pro letiště kdysi přijalo zastupitelstvo usnesení, že by mělo jít o sportovně rekreační území se smíšenou činností. Smíšená činnost tam je, ale nikdo ji nekoordinuje, takže je zde neustálé nebezpečí nějakého karambolu. Předpokládám tedy, že do budoucna bude Ralsko především turistické, nicméně masová turistika by mu neprospěla. Proto by jeho struktura měla být doplněna právě lehkou výrobou. Ale je třeba investovat do infrastruktury.

Kandidátky komunistů v regionu jsou už desítky let lehce odhadnutelné. Nejsou lidi, nebo je mezi sebe až tak nepouštíte?

Víte, jako nečlen se do personální politiky strany nemíchám, nejsem k tomu oprávněn. S uspokojením vnímám, že mi kandidatura byla nabídnuta a, pokud mohu, doporučuji hledat i mezi bezpartijními vhodné kandidáty. Schopných lidí s rozumným myšlením a sympatizantů je dost, ale není to tak jednoduché. Ne každý má odvahu kandidovat za KSČM, ne každý zvládne odolávat nařčení, že „žere děti“. Ale myslím, že se postupně začnou objevovat nové tváře.

V roce 2008 jste se nebál podpořit ve druhém kole jiného kandidáta, když jste v prvním neuspěl (pana Kapouna z ČSSD). Uvažujete o tom, že vyjádříte někomu sympatie i letos? Tušíte, koho byste volil, kdybyste sám nekandidoval?

Pokud by na uvedenou situaci došlo (v roce 2008 to bylo ze třetího místa), určitě bych zvažoval možnou podporu, ale nyní vám těžko mohu říct komu. Kdybych sám nekandidoval, asi bych volil toho, kdo by byl na mém místě. Protože potencionální zástupce znám.

Jste realista, šance, že byste uspěl v senátních volbách je na Českolipsku poměrně malá. Jaké to je pustit se do marného volebního boje? Má člověk vůbec dost motivace? Jde o to hlavně získat body před zásadnějšími volbami, jako jsou třeba ty do kraje?

Tzv. marných bojů už mám za sebou víc, někdy to vyšlo, častěji ne. Ale motivaci mám pořád. Nejde jen o mě. Stále je šance, že se něčeho z mého programu chytí vítěz a pokusí se to prosadit. I to bych bral jako příspěvek k lepšímu. Mě skutečně nejde o sesli. Svůj život mám uspořádaný i bez politiky. A pokud bych se stal senátorem, tento stále neplnil svou funkci (jakože ji dnes neplní), klidně zvednu ruku pro jeho zánik. Bez problémů.

Chystáte se nějak stupňovat kampaň? Budete voliče objíždět? Pracují pro vás nějaké trolí farmy jako pro některé jiné kandidáty?

Chystáme předvolební mítink a štafetu. I když kontaktní volební kampaň už nemá takové výsledky jako dřív. Trolí farmy nezaměstnávám.

Zkuste se ještě představit po nepolitické stránce. Vím, že vaším koníčkem byla rocková hudba. Jen pasivně nebo aktivně? Jaké kapely? Sledujete vývoj rocku?

Rockovou hudbu miluju pořád, pasivně. Pokoušel jsem se naučit na kytaru, ale vlohy na to nebyly. Vývoj nijak intenzivně nesleduji, spíš vnímám nové písničky stylem líbí-nelíbí. Ale sem tam mě někdo mladší doučí.

Také jste zapálený turista. Prozradíte nám nějaké své objevené turistické cíle? Ať už na Českolipsku, v Česku nebo ve světě.

Protože hory jsou každým rokem vyšší a kopce na kole delší a prudší, oprášil jsem motorkářské umění , pořídil stroj a zařadil mototuristiku. Objevil jsem krásné trasy pro pohodové ježdění (žádné koleno), ale hlavně s přáteli letní cesty po Evropě. Vloni to byly třeba Švýcarské průsmyky, letos Pobaltské republiky až po Tallin. Velký protiklad, velehory y a skoro absolutní rovina. Ale všude najdete krásná místa a většinou pohodové lidi. A víte, co je zvláštní? V žádné z těch zemí jsem nezaznamenal v očích lidí hrůzu z potenciální ruské agrese. Příští rok, když situace dovolí, nás čeká Dánsko a Švédsko – s odbočkou do Norska.

Zaujala mě ta poznámka k ruské agresi. Já osobně navštívil Pobaltí v minulých letech opakovaně a nedůvěru k Rusku jsem pociťoval poměrně silnou, stejně jako ve východním Polsku. Navštívil jsem třeba několik muzeí věnovaných okupaci Sovětským svazem, KGB, partyzánskému hnutí či komunismu jako takovému. Dostal jsem se do nepříjemného konfliktu jen díky tomu, že jsem začal mluvit rusky. Jak jste konkrétně nabyl dojmu, že z Ruska nemají v Pobaltí strach?

Asi jsme každý sbírali dojmy někde jinde. Já nenavštěvoval muzea KGB či partyzánského hnutí. Jediné, které jsem navštívil, bylo Námořní muzeum v Tallinu (mimochodem stojí opravdu za to). Já sbíral své dojmy mezi obyčejnými lidmi, na ubytovnách, na benzínkách, v obchodech, restauracích nebo u taxikářů. V Rize jsem měl problém s motorkou, v polokutilské dílně projevili invenci a dali to dohromady. V pátek pozdě odpoledne! A vůbec jim nevadilo, že mluvíme rusky. Taxikář v Tallinu se divil, proč se na vztahy ptáme, vždyť jsou tam přeci půl napůl, tak proč by se mezi sebou prali?

A pak, myslíte si, že kurátor muzea KGB bude objektivnější, než byl třeba před 30 lety kurátor muzea mezinárodního dělnického hnutí? Každý si bude hájit to, co vystavuje.

Životopis

Původně narozený Pražák, křtěný Vltavou. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázium, odkud jsem byl po prvním ročníku díky řádící pubertě vypoklonkován. Nezbylo, než se jít vyučit automechanikem v Dopravních podnicích hl. m. Prahy. Ale přiznám se, zjistil jsem, že práce rukama skutečně není moje parketa. Ne že bych se jí bál, ale šikovnosti se nedostávalo. Tak jsem se přihlásil na Střední průmyslovou školu automobilní v Mladé Boleslavi. Zrovna tam otvírali experimentální studium pro vyučené. Zdárně jsme ho absolvovali všichni v roce 1979 a vyrazili do světa. Já nastupoval jako kontrolor kvality do Mototechny a jezdil po fabrikách vyrábějících auta, doma i v zahraničí. To vydrželo do vojny. Po ní jsem se chtěl oženit, ale sehnat v Praze byt byl problém, tak po krátkém rozhlížení jsem přijal práci jako vedoucí podnikové dopravy v Severočeském asanačním podniku tady v Ralsku. Tam jsem strávil 10 let. Vyhecováním kolegy z ostatních kafilérek jsem se přihlásil ke studiu na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. Uff, to byla šestiletá fuška! Ale dodělal jsem.

V roce 1993 byl podnik privatizován. Přešel jsem tedy jako dispečer na městskou dopravu v České Lípě. Přecházela tehdy z ČSAD na soukromou firmu. Měl jsem velké štěstí v tom, že jako diplomovou práci jsem dělal právě optimalizaci MHD v Lípě, a tak jsem si mohl v praxi vyzkoušet, co jsem spáchal. No, nedopadlo to v tom roce 1994 – 95 až tak špatně.

Mezitím zanikl vojenský prostor v Ralsku, vznikla obec a začaly velké přesuny majetku. Značný počet nemovitostí (asi 140) zde postupně získala IPB a potřebovala správce. Tak mě zlanařili. Jednak finance, a pak i zájem být u toho, když se mění tak velké území. Jenže po 5 letech přišel krach banky a já o práci. Následovala půlroční epizodka v Kauflandu jako vedoucí skladu – zpátky u dopravy. Po zkušební době jsme se ale nějak nedohodli. Užil jsem si půl roku bez práce, abych nakonec zakotvil u hasičů. Tady jsem vystřídal několik pozic a přerušoval služební poměr politickými funkcemi, ale vždy jsem se vrátil. Je to práce, o které jsem do nástupu neměl reálnou představu, ale stále mě baví. A stále je, co se učit.

Mám jednoho dospělého syna a k němu i jednoho malého vnuka. Jinak jsem rozvedený.

Krom již zmíněné milované turistiky jsem vášnivým čtenářem zejména sci-fi literatury. Spoluvydavatel předrevolučního sci-fi samizdatu. A zastáncem tzv. příčného poznání, jak to kdysi pojmenoval pan doktor Ludvík Souček. A taky miluju divadlo. Jako mladý Pražák jsem měl všude blízko, takže 3x, 4x v měsíci jsem navštívil nějaké představení. Hlavně malé scény, Semafor, Činoherák, Rokoko, Zábradlí. Přes známého v Ministerstvu kultury se mi občas podařilo získat jejich služební lístky (třetí řada uprostřed). Tam vždycky herci na začátku jukli, a když viděli, že nehrozí nebezpečí, bylo představení jaksepatří.

Rozhovory s předchozími kandidáty:

 Libor Šmejda ,Petr Jeník., Jan Riedl, Vít Vomáčka, Jiří Vosecký.