„Já ale nechci být starosta,“ vyděsil jsem se, když za mnou přišla do kutlochu delegace nespokojených zaměstnanců města. Vpředu Doležal vod městský policie, za ním šéfové jednotlivých odborů. I paní Kroulíková z knihovny tam byla. „Umíte si představit, jak já někoho oddávám nebo že dokonce vítám občánky. Dyť by se ty parchanti lekli a celou dobu by na radnici jen řvali.“
Pokyvovali hlavama. Asi jim došlo, že to by fakt nebylo jednoduchý. Pak ale vytáhli další argument: „Jenže vy jste poslední v tomhle městě, na koho ještě nikdo nepodal trestní oznámení.“
„No, to se docela divím,“ zamrumlal jsem. „Asi se na mě v tom bordelu, co je teď ve městě, nějak zapomnělo.“
„Spíš je to tím, že nemáte žádný kamarády, který byste chtěl někam dosadit.“
„Tomu říkám volební program: Nemám, nikdy jsem neměl a nikdy nechci mít žádný kamarády.“
„A taky jste takový pohodář, který by tu situaci moc nehrotil.“
Už jen pro sebe jsem si pomyslel, že jsou to pěkný vyčůránkové. To by se jim líbilo vybírat si svoje nadřízené. Nakonec by si hlasovali i o svým vlastním platu. Poslal jsem je zpět za Ploučnici s tím, že si to rozmyslím.
Ještě jsem ani nedokouřil cigáro a objevil se další típek. Chvíli jsem si ho prohlížel a pak mi došlo, že posledně seděl na zastupku a tvrdil, že když všechno klapne, bude z něj ředitel toho našeho českolipskýho sportu nadosmrti. Nebo tak něco.
„Já jsem Císař,“ představil se trochu nafoukaně. No, mezi náma, s takovým jménem vám stejně nic jinýho nezbejvá, než se představovat nafoukaně.
„A vy byste potřeboval co?“ rozhodl jsem se jít rovnou k věci.
„Víte, Karle, toho fleka na Sportu asi neudržím, ale přišel jsem vám nabídnout, že byste ho jako vzal vy.“
„No jo, ale co z toho budete mít vy? Půjdete zpátky učit?“
Oklepal se, jak kdyby ho ofouk otevřenej chlaďák.
„Ne, ale nedávno jsme tam zřídili takový zajímavý a poměrně náročný místo, na který se odkládají nepotřebný zaměstnanci. Říká se tomu personální ředitel. Tak jsem si myslel, že byste ho mohl na revanš nabídnout vy mně.“
