Jan Hruban mě v minulém díle Štafety nasměroval na svého tehdejšího šéfa Vladimíra Svítka. Zajímavý mu přišel svými cestovatelskými aktivitami. Právě se vrátil z Aljašky, v zimě si jen tak zaběhl slavný Vasův běh. A kolik si myslíte, že mu je let?
Nabudu vás napínat. Pan Svítek je ročník 1940 a nedávno oslavil ve Švýcarsku své sedmdesáté narozeniny. Číslovku 1940 jsem si do notesu zapsal, hned jak jsme se setkali. Tak nějak bez zájmu. Když se mi zaplnily první dvě stránky, k číslu jsem se vrátil.
Prosím vás, mám správně napsaný váš rok narození? Asi jsem na začátku špatně slyšel?
1940. Je něco špatně?
Ne, jen jsem si uvědomil, že můj otec je o více než sedm let mladší a neumím si ho představit, jak slézá největší horu severní Ameriky či běží na běžkách Jizerskou padesátku.
Přes několik problémů s telefonními čísly, ať již cizími či nefunkčními, jsem se s Vladimírem Svítkem dohodl na rozhovoru během několika minut. Za dvě hodiny už jsem seděl u něj v kanceláři. Na zdech visely plakáty Machu Picchu a chilského národního parku Torres del Paine, na stole ležela čepice s nápisem Alaska. Přítomen byl Vladimír Svítek mladší, takže chvílemi se jednalo spíše o trojrozhovor. Zase takový problém to nebyl, protože otec a syn Svítkové jsou oba dva geodeti a oba dva milují hory. Starší přivedl svého syna k horolezení už v osmi letech. Jediný rozdíl je v tom, že mladší se věnuje spíše lezení na rychlost a souboji s rovnováhou, starší ma zase raději klasiku.
Předpokládám, že jste se k velkému horolezectví dostal v bývalém Sovětském svazu. Za komunistů nebylo snadné se do zahraničí dostat.
Začínal jsem tady u nás na pískovcích už někdy v roce 1964, možná 1965. Pak samozřejmě následovaly nejmenší a nejbližší velehory – Tatry. Nejprve v létě, pak i v zimě. Máte pravdu, jestli se nepletu, tak do roku 1989 jsem byl v Sovětském svazu dohromady šestnáctkrát. Nejprve v Karpatech, pak Kavkaz, Pamír, Tian Shan. Od roku 1973 jsem byl v horolezeckém svazu.
Ale ono i dostat do Ruska bylo pro normálního smrtelníka občas problém, ne?
Mně se to povedlo poprvé přes Sportturist v roce 1976 spolu se Stanislavem Raškou. Pak jsme si tam prostě udělali konexe. V chatě Prjut 11, pojmenované podle toho, že tam poprvé bydlelo jedenáct turistů, jsme se seznámili s Džumberem Kachiamim a on nám nabídl, že nás příště oficiálně pozve do autonomní republiky Karbadino Balkarské a do Svanetije, dnes součásti Gruzie, kde se narodil. Pak už to šlo tak stále. Tenkrát jsme vylezli na Elbrus na oslavu století od jejího prvního zdolání.
Vladimír Svítek není obdivuhodný jen svou fyzickou kondicí, ale i pamětí. Když mluví o některé z hor, hází ze sebe automaticky i různá čísla. Bylo to pro mě takové malé opáčko ze zeměpisu. O Elbrusu jsem se okamžitě dozvěděl, že má dva vrcholy, západní měří 5 642 a východní 5 621 metrů nad mořem. V současnosti je považován za nejvyšší horu nejen Ruska, ale i celé Evropy. Doma jsem si to zkontroloval ve wikipedii a sedí to.
Kam jste vyrazil po revoluci?
Nejprve na Dachstein – už v dubnu roku 1990. Ale já se podíval na západ i před revolucí. V Alpách jsem byl poprvé v roce 1981. Dostal jsem devizový příslib na čtyři dny, 56 dolarů, ale nakonec jsem tam vydržel tři týdny. Vystoupil jsem na Mont Blanc, tam jsem se seznámil s Rakušanem, který mě vzal autem k Matterhornu, a já vystoupil i na něj.
Bylo cestování tenkrát hodně finančně náročné?
Existoval takový bezvalutový obměn. My jsme zvali horolezce z ostatních socialistických států, zejména do Tater, a oni pak zase nás. Tak jsem si získal řadu přátel z Polska, východního Německa, Rumunska a Bulharska.
A nyní sháníte peníze jak? Vydáváte třeba publikace, přednášíte, máte nějakou internetovou stránku?
Ne, nic takového. Občas děláme přednášky pro pořad Cestománie v domě Česko – bratrské církve. Za chlebíčky a kafe. Na cestování musím hlavně šetřit.
Váš syn se evidentně potatil. Vedli vás k horolezení rodiče?
Určitě. Otec učil v malotřídkách a tak trochu putoval po republice. Už za první republiky cestovali po Africe a Asii. Na svatební cestu odjeli do Indie, s cestou vlakem byli na vandru celé prázdniny. Já jsem taky vedl oddíl mládeže. Kluci (ukazuje na syna) vyhráli celostátní kolo soutěže, která se tehdy nazývala Závody horolezecké zdatnosti mládeže. Z mých žáků vyrostli lidi, co mají k horám vztah a stále se do nich vracejí.
Každého horolezce určitě lákají osmitisícovky. Máte nějakou?
Samozřejmě, že lákalo, ale stojí to hodně peněz. Tak jsem se raději vrhl na Jižní Ameriku. Samozřejmě mám slezenou argentinskou Aconkaguu. Letos jsme byli na Aljašce, ale vrátili jsme se zklamaní. Dvakrát jsme posílali e-mailem přihlášku potřebnou k vylezení na Mount McKinley, ale když jsme přijeli na místo, nikdo o nás nevěděl. Mysleli jsme, že vše vyřešíme na místě, ale vše je potřeba vyřídit minimálně dva měsíce dopředu.
Co považujete za svůj nejlepší sportovní výkon?
V roce 2003 jsme lezli prvovýstup na sedmitisícový štít Giai Kank. Nedolezli jsme, ale byl to kvalifikovaný pokus. Na dno jsem si rovněž sáhl v roce 1986, když se nám kamarád Jarda propadl do trhliny a nám se ho podařilo zachránit a dopravit do tábora. To byla velká akce. Doplňkově se věnuji běhu na lyžích, to je takový běžný sport horolezců. Účastnil jsem se několika závodů ze série World Loppet, Jizerské padesátky nejméně dvacetkrát. Letos jsem si splnil sen a zaběhl si Vasův běh ve Švédsku, nejslavnější závod celé série.
Z výstupu na štít Bishorn 4153m (Vladimír Svítek)
Cesta přes ledovec Turtmann
Máte i nějakého nesportovního koníčka?
Mám, ale i ten souvisí s cestováním a horolezectvím. Fotím. Měl jsem dokonce i několik výstav, například v českolipském muzeu už dvakrát.
Mám takovou tradiční předposlední otázku, jestli jsem se nezapomněl na něco zeptat, co byste chtěl ještě o sobě prozradit.
Měl jsem těžké období po smrti mojí ženy, kdy jsem se musel sám starat o své dvě děti.
A komu předáte štafetu?
Myslím, že zajímavý rozhovor by mohl být s farářem Miroslavem Bošem, u kterého jsme pořádali několik přednášek.
Pohled z vrcholu Bishornu na protější štít Weishorn
Dent Blanc, dominanta údolí Aniviers
Překrásný štít Bount Heranz
---
Vladimír Svítek starší se narodil v roce 1940 v Lounech. Od roku 1963 žil v Úštěku, v roce 1970 se stal Českolipanem. Vystudoval jedenáctiletku v Litoměřicích a ČVUT – zeměměřičství. Do roku 1989 pracoval jako geodet v národním podniku Geodézie Liberec. Od prvního ledna 1990 je soukromníkem. Se svým zetěm založil firmu Geoplan.
Jeho koníčkem je horolezectví, běh na lyžích a fotografování.