Počátek 90. let minulého století: euforie po pádu komunistického režimu, začínám gymnázium v České Lípě, prožíváme první hudební příděl ze Západu – audiokazety nablýskaných Europe, Bon Jovi, Roxette, vše z 80-ek se dostává mez pubertální mládež. O přestávce debatíme nejen o metalu a když nám odpadne hodina, jdeme k vybranému spolužákovi zkouknout Ramba a Komando, tehdy v šílených kopiích, v obědové pauze se loudáme centrem a nacpeme do sebe pár hot dogů (stojí lidových 2,5 Kč), protože strava z kantýny prostě nestačí. Kulturně jsme však opoždění, neboť ve světě začíná řádit grunge, špinavý rockový nářez ve stylu Nirvany, objevují se pankáči Green Day a Offspring a první coreové spolky, které dnes málokomu řeknou. Svět nechce už lehce vyčpělé, rádoby líbivé hard rockové hity, nastává doba zlomu myšlení, experimentů s křížením stylů, vznikají crossoverové bandy napříč žánry. Kdo by si pomyslel, že v jednom panelákovém bytě na Špičáku se rodí kořeny hudebního undergroundu, které zanechají odkaz původního beatového prostředí v podobě skupin Pláč, Řemdih nebo Torax?
Shlédnout původní hudební dokument Severní vítr, který je specifickou výpovědí o 90kách v České Lípě a jedinečným odkazem na tehdejší kultovní kapelu SI, je skutečně kumšt. Scénář napsal Rudolf Živec, který se odvážil společně s Luďkem Svobodou – oba jako režiséři i kameramani - stvořit autentické a v některých pasážích velmi syrové dílo, které oplývá především černobílými dobovými záběry, ale i velice osobními výpověďmi tehdejších porevolučních teenagerů. Nedívají se na dobu 90. let nostalgicky, ale poměrně fakticky dokládají vznik prvních hudebních těles v naší lokalitě a svým živým způsobem volně navazují na undergroundové beatové kořeny, popsané již v knize I cant´get no: českolipská satisfakce. V hlavním dění je samozřejmě Česká Lípa, město v severních Čechách, jehož počet obyvatelstva se během uranové konjunktury v 70. a 80. letech zdvojnásobil. Pro nová sídliště tady nebyla vybudována infrastruktura, zato zde byla odhalena poslední socha Lenina ve střední Evropě. Na pomezí panelové výstavby a uranových dolů se rodila nová subkultura. Mladá generace, složená z místních i z dětí nově přišlých uraňáků, tvořila v temných kulisách svébytné hudební žánry a vydávala svědectví o žití v těchto končinách.
Hlavním vypravěčem dokumentu, který vznikal v letech 2016 až 2019, je svérázný zpěvák Bob Suchý, dnes ikonický frontman kapely Scream of the lambs, jehož hudební začátky byly úzce spojené právě s komunitou 90-tých let a kapelami Pláč a Řemdih. Právě on se po „řemdihovském boomu“ v roce 1994 spojil s dalšími podobně smýšlejícími hudebníky, jmenovitě Kamilem Polákem a Romanem Kovačem, aby dali dohromady kapelu SI. Sestavu doplnili bicmen Víťa Váňa a bratři René a Robert Vondrovi (tehdy riffobijci osobitých thrasherů Torax). A vznikl jedinečný kult! Na první dojem možná hudebně nesourodá jakoby chaoticky rockově neotřelá a zároveň alternativní, se nová parta SI v lipském podhoubí vytasila s náloží španělsky zpívajících songů, které byly tvořeny intuitivně a často neuchopitelně, nicméně si poměrně rychle získaly silný ohlas místní mládeže. Byl to nejen díky kytarové virtuozitě hlavního autora Kamila Poláka, ale také díky své akční image, které v živém provedení dominovaly mexické obleky a sombrera.
Je těžké na Severní vítr nahlížet z nějakého úhlu pohledu. Svým duchem mi toto dílko vzdáleně připomnělo kultovní porevoluční „rytmikál Kouř“ svérázného režiséra Tomáš Vorla. Filmově a biograficky je to totiž dokumentární lahůdka, hudebně však téměř avantgardní počin, protože generaci posluchačům mladších 20-25 let tato hudební historie nejspíše už nic neřekne. A možná, že se budou pousmívat nad tím, že v Česku kdysi byly populární rockové soutěže a že právě SÍ vyhráli v roce 1996 v kategorii New Rock Generation. V dnešním přesyceném světě, kde je hudba čistým spotřebním zbožím, protože jí vychází 100x tolik než kdysi, nemůže stylová alternativa tehdejších SÍ hrát jinou roli než pouze svébytnou a reprezentativní ukázku doby druhé půle 90. let. Crossoverový boom, který tehdy opanovaly kapely Jolly Joker nebo Psí Vojáci, našel na Českolipsku své sebevyjádření právě v SÍ. Kapela žila svým životem v druhé půli 90. let a i když nenahrála jediné album, jejich živé koncerty se vepsaly do dějin českolipské moderní kultury. Ve filmu je spousta autentických záběrů, které potěší pamětníky. Obrazy starého města, panelákové šedi jsou ale proloženy skvělými rozhovory nejen členů kapely a jejich příbuzných, ale novinářů; krásnou glosu zde pronáší i Petr Kumandžas, frontman právě výše zmiňovaných Jolly Joker. Komunita žije nespoutaně podle notoricky známého hesla rock´n´roll, sex a drogy, ale tyhle atributy často míchá obráceně, než jsou zde uvedené, proto se jí i několikrát za svou existenci dotkla zubatá. Po smrti Kamila Poláka v roce 2001 se kapela SÍ nadobro rozpadá.
Severní vítr byl poprvé uveden v kině Crystal v předpremiéře na podzim předminulého roku v rámci oslav výročí 30 let od pádu železné opony. Nevím, kolik diváků se sešlo v kině, ale pro pochopení místní hudební kultury a svědectví doby bych film rozhodně doporučil k nové bioprojekci, třeba v rámci nějakého festivalu s uměleckým přesahem. Jelikož je ale budoucnost klasických kin dnes (a zřejmě na delší dobu) velmi nejistá, je rozhodně chvályhodné, že se dokumentu čerstvě chopila online platforma mall.tv a nabízí ho nyní ke shlédnutí na https://www.mall.tv/kulturazije/dokumentarni-film-severni-vitr-2-1-20-00
Jeho přirovnání k „českolipskému Trainspottingu“, jak ho pojmenoval samotný Rudolf Živec, je velmi trefné!
Závěrem je třeba říci, že odkaz SÍ byl znovu naplno obnažen před třemi lety v klubu ARBES, kde se odehrál jedinečný koncert, který i po 20 letech naplnil sál k prasknutí. Na kanálu youtube lze najít několik dochovaných pasáží. Už jen to dokládá sílu legendární kapely, která tvořila místní hudební dějiny a dotýkala se svobodného ducha českolipské mladé generace.