Fantastický dokument, který opravdu stojí za to vidět! Touhle jedinou větou bych nadšeně shrnul originální slovenskou roadmovie Afrikou na pionýru, která se možná překvapivě, ale rozhodně zaslouženě dostala do kin. Bylo to sice v době vypuknutí koronavirové pandemie, takže se málokdo na film dostal, ale jeho rychlé zařazení do videotéky bylo šťastným krokem.
Režisér a scénárista Marek Slobodnik, který se dobrodružné výpravy na starých motocyklech značky Jawa Pionýr zúčastnil, měl evidentně po celou dobu ohromný smysl pro autenticitu. Dokázal totiž umně poskládat pestrý výběr scén za sebou - nechybí humorné, ale i vážné příběhy na dlouhé cestě, skryté miniportréty zajímavých osob – to vše, ale ještě mnohem více je za 100minutovým celovečerním filmem. Cíl výpravy bylo vyrazit z Považské Bystrice a dojet až na nejzazší jižní bod afrického kontinentu. Možná, že to znělo na začátku ohromně bláznivě, ale všech 5 kamarádů vyráží s důkladně naloženými pionýry na odvážnou cestu a za měsíc dojíždějí do první africké země, prosluněného Egypta. Přichází první úředničení, přečkávají dva dny před egyptskou celnicí, aby dostali originální arabsky psané SPZky a mohli pokračovat. V další zemi, Súdánu, nebojují s celníky, ale s dotěrnými mouchami, krutým suchem a nedostatkem benzínu v Núbijské poušti. Jsou tady až 200km úseky, kde nenaleznete žádnou benzínku, a tak jste odkázáni na pomoc místních, kteří si za to nechají slušně zaplatit. Je úžasné, že výpravě vždy jakýmsi osudovým dotykem pomáhala štěstěna – zde se objevuje domorodec, který je zavedl k vybouranému náklaďáku s potravinami, takže cestovatelé mohou uhasit žízeň. To by možná bylo horší než chybějící palivo, kterého se jim později dostává od amerického cestovatele, také motorkáře, a protože si kolegové na kolech pomáhají, mohou chlapi vyrazit dále. Jejich úsilí je odměněno návštěvou nubijských pyramid a dokonce mohou vyzkoušet paragliding.
Někdy je v dokumentu těžké rozpoznat detaily, ale o ně jde až v druhém plánu. Rozhodující je moment překvapení, nevíte, co přijde, a to si asi výprava užila do sytosti. Nebyly to jen časté opravy motorek, s tím asi počítali, protože si vezli docela velké množství náhradních dílů, ale třeba vydatný déšť v Etiopii, kde potkávají mj. uprchlíky ze Somálska, nebo zakoušejí první vážnější zranění. To se už však ocitli v Keni, kde oslavují návrat na asfaltový povrch anebo setkání s krajanem, slovenských knězem Ivanem, který zasvětil život humanitární činnosti a místní charitě. Přichází Tanzanie – další svébytná země v jihovýchodní Africe, o které možná jen čteme v dobrodružně-romantických románech typu „Bílá Masajka“, ale tady Marek s partou musejí drsně platit Masajům za své focení.
Mimochodem k focení: zajímalo by mne, jestli se všichni nechali tak hezky fotit bez problémů, jak je ve snímku poměrně jasně viděno. Anebo byli vybráni jen ti bezproblémoví? Plejádou postaviček – od arabských kukučů přes ona typová černošská děcka se svítivými zuby v Etiopii nebo v Malawi, masajské nazdobené „dámy“ až po hippiesácky vypadající obyvatele JAR na konci, přičemž jedním z vrcholů byl záběr na černocha, který kouřil pět cigaret najednou, dokonce mu jedna čouhala z nosu (!) – tvůrci vkusně vystihli onu neuvěřitelnou rozmanitost, co se týče charakterů. Marek ale umí skvěle zobrazit i tu velikost africké přírody: výprava projíždí pod „střechou Afriky“, slovutným Kilimandžárem, poznává národní parky, kde je nejvíce upoutají žirafy, osvěžující „Opičí záliv“ (neboli Monkey Bay jak bylo originálně napsáno) na břehu jezera Malawi.
Jako by z jednoho kontrastu přejeli do dalšího, po tanzanském písku přichází konečně osvěžení a na metě ujetých 10 000 km se výpravě dostává symbolických odměn: potkávají krajany ze Slovenska a i cestovatele z Čech. Že to není možné? Začínám věřit, že Marek a spol. měli strážné anděly a svoje odhodlání posvěcené. A to ještě netušili, co je dále čeká. V Malawi stojí za zmínku zajímavé setkání s bodrým inženýrem Henrym, který studoval v Anglii, kde ale nezůstal, vrátil se domů, ke své ženě, se kterou oslavil zlatou svatbu a těšil se prožít svůj sen: zřídit v zemi vzdělávací centrum, na místo drahých nebo chybějících škol.
Mosambik přináší výpravě snad nejsilnější okamžiky: nejdříve relaxační pobyt v „ráji na Zemi“, jak byly přesně nazvány mosambické pláže. Nedotknutelné, panensky čisté působí i takhle z obrazovky a já jen osobně lituji, že jsem se jako portugalista za svých studií do této bývalé portugalsky mluvící kolonie nemohl podívat. Mohl bych se opravdu kochat, a to nejen plážemi na pobřeží Indického oceánu, ale třeba i profesionálními sběrači kokosů! Jenže po tomhle krásném odpočinku přichází drsné zjištění: Marek režisér i druhý Marek mají malárii! Je to opravdu drama a když oba leželi v tamní nemocnici, skoro bez života, nedutáte před obrazovkou, jak to vůbec dopadne!
Samozřejmě vítězně. Po neskutečných 133 dnech a ujetých 14700 km přijíždějí Marek Slobodník, Marek Duranský, Martin Kochanik, Milan a Ondrej Hurárovi do cíle: na Střelkový mys! Místo, kde se střetávají dva oceány, místo, kde padají všechny hranice.
Přichází intenzivní závěr cesty i filmu: pěnivé burácivé vlny se tříští o útesy, nad kterými můžete sedět a meditovat o svém bytí. O něm a o svobodě, kterou si všichni zasloužíme. Jak jim trefně říká místní domorodec, se kterým sedí v kruhu: „tady všude vidíte Oceán, který je JEDNOU vodou. Rozdělují ho pouze lidé, když mu dali jméno na jedné straně Atlantik a na druhé Indický, on je ale jen JEDEN. Vše, co je spojeno, rozdělují pouze lidé. Pokud můžete, nikdy nic nerozdělujte“. Úžasný závěr s dovětkem o svobodě, která je nám vlastní, stačí si ji jen vzít, protože ji máme před sebou. Je to jen na nás. Svoboda je pro všechny.
Fascinující dobrodružství této slovenské výpravy Afrikou na pionýru je možné vidět opět v kinech, aktuálně ho nabízí mimoňské kino dne 28.5.2020. Více na www.kulturamimon.cz