Gizela byla nejhezčí holka z celé třídy, a tak ji spolužáci vyslali, aby u zkoušejícího, známého slabostí pro mladá děvčata, vyjednala lepší podmínky při závěrečné zkoušce.
„Tady jsem vám rozdělila otázky, stačí, když se každý naučíte jednu,“ oznámila spolužákům po týdnu snažení.
Závěr studia se přiblížil. Někdo se připravoval poctivě, jiný se nabušil právě tu svou otázku a ostatní jen tak prolítl.
„Tak co? Funguje to?“ ptali se prvního, který vylezl od zkoušky.
„Jasně. Úplně perfektně. Měl jsem mít trojku - rozdíly ve zpracování dřeva - a vyšlo to.“
Gizela přiletěla na zkoušku poslední a suverénně vstoupila do dveří, za kterými zasedala komise.
Mladý učitel na ni mrkl. Otočil se k ostatním učitelům zády a zeptal se Gizely, jaké číslo má mít.
„Jak jaké číslo? Nevím číslo. Vím jen, že to jsou druhy oceli,“ zděsila se Gizela.
„Potřebuju znát to číslo,“ šeptal učitel.
„Tak copak, copak, studentka se nemůže rozhodnout?“ ozval se předseda zkušební komise.
„Otázka číslo tři!“ vyhrkl nervózně učitel.
„No vida, to už jsme tu sice dneska měli, a na výbornou, ale nevadí, rádi si zpracování dřeva poslechneme znova,“ řekl předseda.