Běla měla před uzavřením pololetní klasifikace.
Seděla v kabinetě a zapisovala známky z posledních písemek do klasifikačního systému školy. Za sebou měla nepříjemný pohovor s ředitelem, který ji načapal, že nedrží dozor na chodbě. Marně mu vysvětlovala, že roznášela po škole řešení olympiády z chemie a přiděleným sektorem jen dvakrát proběhla. Jinou přestávku zase musela řešit rozbité okno ve svém kabinetu, které během hodiny tělesné výchovy žáci trefili míčem. Zkrátka neměla zcela svůj den. A to si ještě nechtěla přiznat, že stopy na ní zanechaly i ranní hádka s manželem a běh do školy poté, co nenastartovali auto.
„Dobrý den!“ pozdravila osmačka. „Já bych se chtěla zeptat na tyhle body v písemce,“ podstrčila Běle pod nos už minimálně dvakrát zmuchlaný a zase narovnaný papír.
„A co jako?“
„Proč mám tady místo dvou bodů jenom jeden?“
„Asi když mi u železa napíšeš, že se používá na výrobu kolejí, a nic víc, přišlo mi to málo. Buď ráda za bod.“ Běla jí vrátila papír zpět a pohybem bradou ji vybídla k odchodu.
„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře.
„Dále!“ zakřičela Běla.
Osmák se s pokorným výrazem blížil ke své učitelce chemie. „Já jsem se jen chtěl zeptat na tuhle otázku. Zdá se mi, že značku kobaltu mám správně.“
Běla přelétla zrakem papír. „Nemáš! Ve značce prvku je vždy první písmeno velké a druhé malé. Když napíšeš velké C a velké O, chemik to nečte jako značku kobaltu ale jako vzorec oxidu uhelnatého. Ještě něco?“
„Ne,“ pronesl smířlivě studentík.
Běla zapsala pět známek do systému, když se ozvalo další zaklepání. Už to nevydržela, došla ke dveřím a otevřela je.
„Co se to dneska děje? Nikdy jste se netvářili, že bych k vám byla nespravedlivá a záměrně vám neuznávala body v písemkách. To je nějaká epidemie nebo co?“
Za dveřmi stálo asi patnáct žáků a žákyň s písemkami v rukou.
„On nám říkal Fejsák z devítky, že dnes máte nějaký šťastný den a každýmu, kdo za vámi přijde, určitě zlepšíte známku,“ špitla jedna z osmaček.