P.S. (pro vysvětlení na začátku) Promiňte prosím. Věřte, že jsem celý článek psal s velkým optimismem a ještě lepší vizí do budoucna pro odrostlé děti z DD. Když jsem si ale večer pustil zprávy v televizi, bylo po optimismu. Stále jsem jen slyšel „šetřit, šetřit ..." a to třetí jsem zapomněl.
„Nazdar Milane, už jsme se dlouho neviděli, naposled tuším na jaře na Polevsku s posledním sněhem. A také si vzpomínám, že tam máte nového vlekaře. Ale je to nějaký mlaďas, ne?
„To ano. Ale už mu je 19 let a je moc šikovný, spolehlivý a hlavně zapálený pro věc.“
„A odkud přišel? Není to někdo z příbuzenstva?“
„ I tak by se to dalo říci. Přivedla ho Markéta. Je to chlapec z Dětského domova Krompach. Ona tam totiž už 12 let pracuje jako vychovatelka. Tuším, že tam vlastně přišli s Přemkem ve stejný rok.“
„No dobře, ale je to přece jen 20 km sem a stejných 20 zpátky.“
„To ano, ale on teď bydlí v Novém Boru“
„To mi vysvětli, snad ne u vás? Tomu nerozumím.“
„No to je jednoduché. Ale vlastně zase tak jednoduché to není.“
„AHA! Tak ven s tím, to mě zajímá. Povídej, co o tom víš. Jsem jedno velké UCHO.“
„Tak poslouchej. Krompach je pohraniční víska v Lužických horách obklopená lesy, desítky kilometrů vzdálená od jakéhokoliv městského života. Dá se říci, že tam mají děti pravý ráj. Hřiště, lesy, žijí v přírodě a jistě mají důvody k všeobecné spokojenosti. Ale co až jim bude 18 let? Až budou chtít anebo muset opustit ono pomyslné lůno přírody? Neztratí se v městském ruchu? Budou se umět o sebe postarat? Nebudou volat SOS? Tyto obavy a zkušenosti z minulých let vedly vedení DD k rozhodnutí. Plnoletí budou mít ve městě cvičný byt.“
„To je ale skvělý nápad! To Markéta??“
„Ne tak docela. Ona se o něj z pověření paní ředitelky Mgr. Reginy Stiblíkové stará. Nápad je ale převzatý. Třeba Bc. Tomáš Kahan, ředitel DD ve Frýdlantu a Markétin dlouholetý kamarád, provozuje cvičný byt už několik let a Markéta o této jeho aktivitě věděla, ale jak na to…?“
„No dobře, nápad je sice převzatý, ale realizace musela být obtížná.“
„To samozřejmě byla. Jak říká Markéta: „ starostí nad hlavu, ale přálo nám štěstí.“
„V Chomutově totiž rozjeli dá se říci velkolepý projekt Budoucnost pro Samuela a nabídli i nám možnost zapojit se do jeho struktury. Je v něm zapojeno 5 DD z Ústeckého, 3 DD z Karlovarského a 5 DD z Libereckého kraje. Rádi jsme se připojili. Zde jsme získali peníze na pronájem bytu pro plnoleté právě v Novém Boru.“
„A co Markéta? Je s prací spokojená?“
„Řekl bych, že velmi! Celým Samuelem žije, jezdí pravidelně na konzultace do Chomutova a velmi často o projektu doma mluví. Jinak bych o něm tolik podrobností nevěděl. I já naprosto chápu, že bez podpory a zkušeností z rodiny nemusejí osmnáctiletí přechod do normálního dospělého života úspěšně zvládnout. Jenom hlupák může mít na danou situaci názor „Hodit do vody ať plave.“ A bez vesty?? Neutopí se?? Myslím, že projekt cvičných bytů je ohromný. Kdo jimi projde, ten se rozhodně „neutopí a ani o pomoc nebude volat.“ Bude na život skvěle připraven.“
„Tak mi o novoborském bytu a jeho obyvatelích něco řekni, když jsi tak skvěle informován.“
„Proč ne? Byt byl pronajat před šestnácti měsíci a právě Přemysl byl jeho prvním uživatelem. Letos v červnu ukončil úspěšně SOU v České Lípě obor – kuchařské práce a získal výuční list. Zpočátku byl velice nejistý, chyběl mu kolektiv, na který byl z DD zvyklý. Samota jej ubíjela. Dlouho trvalo, než si v bytě zvykl. Naštěstí tu byla teta Markéta, která v Boru bydlí a byla mu takřka denně nápomocná. Ta ho jako dlouholetá závodnice a členka přivedla do lyžařského oddílu TJ Stadion Nový Bor k práci vlekaře, na brigády LO, do novoborského fotbalového mužstva, vozí ho do Krompachu za mladšími kamarády atd. Řeknete si, tak zase se o něho někdo stará. Ne tak docela. Přemek dostává na všední den 30 Kč na autobus a normativ 50 Kč. Obědy má ve školní jídelně a ty mu platí DD Krompach a v sobotu a v neděli normativ 73 Kč na den. Z těchto peněz si musí nakoupit, uvařit snídaně, večeře, svačiny. Není to jednoduché, ale je tu teta Markéta jako pedagogický průvodce v projektu Samuel a ta mu všemožně pomáhá (donese třeba na víkend brambory, maso, vejce, zeleninu ze zahrady, pomůže uvařit…). Také mu pere prádlo, protože v bytě ještě není pračka, ale prý v dohledné době bude. Na kulturu, koníčky a na radost ze života dostává Přemek 300 Kč kapesného měsíčně, případně + 200 Kč jako motivační bonus za plnění všech ujednání v bytě. Byt je prostorný (4 + 1) vybavený nábytkem ve všech místnostech. Nechybí ani lednička, mrazák a INTERNET (za 600 Kč měsíčně). Přemek zaplatí 200 Kč, zbytek dotuje pedag. průvodce, případně přispívají další uživatelé bytu. 7 měsíců tu bydlela Ilona (přispívala 100 Kč), protože jezdila na víkendy domů. Vyučila se podobně jako Přemek a dnes už pracuje v Praze u firmy SODEXO jako pomocná kuchařka.“
„Co je ještě tak zajímavého, s čím se cviční nájemníci mohou setkat?“
„S lecčíms. To závisí na dotazech a přáních a také na iniciativě pedagogické průvodkyně. Plní některé běžné úkoly patřící k životu. Učí se číst v jízdních řádech, vyplňovat platební příkazy, poštovní složenky a průvodky, manipulovat s kartou v bance a v bankomatu atd. A samozřejmě internet, pošta, adresy, korespondence. Od července bydlí v bytě ještě Petra. Je velmi spokojená. Oba mají k dispozici kolo a lyže.“
„A kam půjde Přemek teď, když je už vyučen?“
„Zůstane tu ještě aspoň 3 roky, protože se přihlásil na nový třílety nástavbový učební obor Kuchař. Přemek je velice slušný, pořádný a vstřícný. S jeho chováním nejsou žádné problémy. Chodí poctivě do školy a má dobré výsledky.“
Markéta říká: „Byt je pro celý DD obrovským přínosem. Často se stává, že je přechodně (přes víkend) prázdný, a tak se snažíme střídavě aspoň s jednou rodinkou v něm hledat azyl. Děti přijdou do města (z lesa do civilizace), naučí se nakupovat v obchodech, prohlédnou si nádraží, svezou se vlakem, jdou na koupaliště, zúčastní se slavností, poutí, sportovních utkání apod.“
„Jsem rád, že jsem se dověděl něco zajímavého o budoucnosti dětí z DD. Dcera se totiž také chystá na pedagogickou dráhu. Budu jí vyprávět. Měj se hezky a pozdravuj Markétu a vůbec všechny naše společné známé.“
„Rád vyřídím. Jsem rád, že jsem Tě zase po čase viděl. Tak zase v zimě na Polevsku na lyžích??“
„To si piš, že se přijdu sklouznout. Tak ať vám jezdí rolba a vlek.“
Podle informací a vyprávění Bc. Markéty Jankovské, pedagogické průvodkyně projektu Budoucnost pro Samuela
napsal Mgr. Milan Holubec
P.S. Promiňte prosím. Věřte, že jsem celý článek psal s velkým optimismem a ještě lepší vizí do budoucna pro odrostlé děti z DD. Když jsem si ale večer pustil zprávy v televizi, bylo po optimismu. Stále jsem jen slyšel „šetřit, šetřit" a to třetí jsem zapomněl. Myslím, že to bylo ŠETŘIT. Hned jsem si také vyslechl, že se budou rušit kojenecké ústavy. Já osobně si myslím, že náhradní rodina může být výborné řešení. Ale na pěstounskou péči se přece každý nehodí, neprošel by psychologickými testy a brát pěstounskou péči jako podnikatelský záměr mi připadá opravdu scestné. Určitě se tyto snahy objeví!!
Proč jsem se nechal tak unést emocemi? Protože Projekt Samuel už příští rok 2012 skončí a nikdo neví, kde se na cvičné byty, jež tak slibně začaly, vezmou peníze (třeba borský byt s pěti místnostmi za 11 000 Kč měsíčně). Kdo je bude sponzorovat? Toto je starost, pro kterou paní ředitelka Mgr. Regina Stiblíková snad ani nespí.
Mockrát za život jsem slyšel slogan a viděl i na transparentech a nástěnkách, že „DĚTI JSOU NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM NÁRODA" (ale jistě se rozumí děti dobře vychované, vzdělané a připravené po všech stránkách pro život). S tím je opravdu nutno souhlasit. Moc bych si přál, aby na tyto aktivity peníze byly, aby se na nich nemuselo šetřit. A kdo by připadal v úvahu, že nemusí šetřit? Určitě jen NEJBOHATŠÍ lidé a společnosti republiky.
To by byli ti správní sponzoři pro školské a jiné dětské aktivity. Děkuji. M.H.